PROČ KOČKA NENÍ PES

Spousta těch, kteří s kočkami teprve začínají, poněkud tápou v tom, jak k nim přistupovat. Je to šelma? Mazlíček? Společník? Jak ji vychovat? Lze ji vycvičit? A co když bude mít koťata? Často tito lidé čerpají inspiraci v chovu psů, jejichž chov má přece jen delší tradici a je bližší i laikům. Tímto pak vznikají chyby ve výchově i péči o kočičí mazlíčky. Kočka prostě není pes.

Veškerá péče o domácí mazlíčky vyplývá z potřeb jejich divokých předků. Divoká kočka je samostatný lovec. Loví drobné hlodavce, ptáky, hmyz, ještěrky, … Co si nesežene sama, to nemá. Protože se živí takovýmito drobnými sousty, je neustále nucena získávat další a další potravu, na druhou stranu musí důsledně šetřit energií, protože když se příliš vyčerpá, nikdo jí nepomůže. Kočka je vlastně neustále na lovu – na číhané. Loví ze zálohy, kdy na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout úžasnou rychlost, která, spolu s její šikovností, nedává kořisti příliš nadějí na únik. Nicméně pokud mine, lov končí – kořist uteče. Kočky nejsou žádní velcí běžci. Vlk oproti tomu loví ve smečce, a tak je schopen získat mnohem větší kořist, než je sám. Musí se o úlovek dělit s ostatními členy smečky, ale jeden větší úlovek často vystačí na několik dní. Když vlci loví, spolupracují spolu při hledání kořisti i při štvanici – psi jsou výborní běžci a vytrvalci. Kočky i psi jsou teritoriální zvířata, ale každé trochu jinak. Každá kočka si drží své teritorium, které brání proti vetřelcům. Teritoria sousedů se mohou překrývat, ale své přímé sousedy se kočky rychle naučí znát a při náhodném setkání se tolerují. Vlci si své obrovské teritorium také střeží, ale je to teritorium celé smečky. Osamělí vetřelci jsou tvrdě vykázáni, někdy se ale dokáží do smečky začlenit. Když přijde doba páření, každá dospělá zdravá kočka s vlastním teritoriem se snaží spářit a každý plodný kocour aktivně vyhledává svolné partnerky. Pár však spolu zůstává jen krátký čas, veškerá péče o potomstvo padá na matku. Pro koťata je matka jediným vzorem, jediným obráncem, jediným živitelem. Pokud o ni přijdou, zahynou. To je velký rozdíl proti vlčí smečce, kde může mít mláďata jen vůdčí pár, bez ohledu na to, kolik dospělých jedinců smečka má. Pár spolu zůstává celý život. O mláďata se stará celá smečka, živí je a učí je jak se stát její plnohodnotnou součástí.

Z výše uvedeného vyplývají všechny důležité rozdíly mezi soužitím s kočkou a psem. Pes je společenský tvor, který snadno chápe a přímo potřebuje sociální pravidla, která mu stanovíme. Jeho prioritou je smečka, tedy rodina, a v jejím zájmu je ochoten potlačit své vlastní ego. Vzhledem ke způsobu výživy jeho předků je pes nastaven na 1-2 jídla denně. Je stvořen pro spolupráci. Je aktivní, vytrvalý, učenlivý. Hárání feny většinou není tak silné, aby musela mít štěňata, touha psa jeho samotného nijak neohrožuje (i když je lepší kastrace, pro klid duše zvířete i majitele). Štěňata, jakmile je matka odstaví, přestávají být na ní závislá, pokud je podpoříme – zde mám na mysli úplný odstav, aby si to někdo nevyložil tak, že když ve čtyřech týdnech ochotně přijímají příkrm, můžou jít z domu, to až v osmém týdnu! A kočka? Na nejvyšším místě v žebříčku kočičích priorit je vždycky ona sama (případně její malá koťata). Je inteligentní, to ano, a rychle pochopí pravidla, která stanovíme, ale dodržovat je – to je něco jiného. Ona totiž k životu NAŠE pravidla nepotřebuje. Zato nás rychle naučí svá vlastní pravidla J. Uvítá společnost, ale musí mít možnost utéct do svého soukromí. Bude nás respektovat, když se budeme snažit, ale v podstatě nás nepotřebuje. Když přesto člověka přijme do svého života, je to pro něj pocta. Protože je nastavená na časté malé porce potravy, je vhodné, aby měla po celý den možnost „uzobávat“ např. granulky (kvalitní!). Dokáže prodřímat celý den na parapetu, ale běda mouše, která proletí příliš blízko – kočka je vždy připravena k lovu. Jakmile kočka nebo kocour pohlavně dospějí, pozná to majitel podle typického chování – kočka špatně žere, je neklidná, nervózní, zpívá, má tendenci utíkat. V horším případě značkuje. U koček časté opakované říje nezřídka vyústí v permanentní říji a následně cysty či zánět (neléčené končí smrtí). Kocouři jsou pro změnu frustrovaní a často nevybité sexuální touhy přemění v destruktivní chování vůči majiteli a jeho okolí (zdánlivě bezdůvodné tvrdé útoky, ničení bytu) nebo sobě samému (vylízaná či rozdrápaná holá místa na těle, fobie z dříve běžných věcí a zvuků). Prostě se trápí. Jestliže u psů je kastrace nechovných jedinců možnost, u koček je to nutnost. Když máme koťátka, jsou plně závislá na matce mnohem déle než štěňata. Odběr koťat je vhodný až ve třináctém týdnu jejich života, i když jsou schopna žrát z misky mnohem dříve – vzhledem k sociálním potřebám koček a jejich způsobu života jsou pro ně zkušenosti získané s vlastní matkou a sourozenci člověkem nenahraditelné. Pokud odebereme kotě příliš brzo, hrozí, že z něj v dospělosti bude v lepším případě jedinec chorobně vázaný na svého vztahového člověka, v tom horším případě vyplašený uzlíček nervů.

A na závěr jedno zamyšlení, které rozdíl mezi kočkou a psem vystihuje naprosto dokonale:

Pes si myslí – stará se o mě, krmí mě, hladí mě, dává mi střechu nad hlavou – určitě je bohem.

Kočka si myslí – stará se o mě, krmí mě, hladí mě, dává mi střechu nad hlavou – určitě jsem bohem.