PRŮKAZ PŮVODU - PROČ ANO

Průkaz původu – mít či nemít, toť otázka …

Nebo ne? Asi jak pro koho. Kdo chce chovat čistokrevné, typové a „papírové“ kočky, ten tuto otázku řešit nemusí – pro jeho potřeby je kočka bez PP nepoužitelná. Ale co ti, co chtějí „jen“ krásného sibiřského mazlíčka? Řeší často tuto otázku a pátrají po informacích. Pokusím se tedy vysvětlit, o co vlastně jde.

První důležitá otázka zní: Co je to vlastně PP?

Jednoduchá odpověď – je to papír potvrzený Plemennou knihou. Je v něm napsáno, jak se zvíře jmenuje, číslo jeho čipu, jakou má barvu, jakého je plemene, kdy se narodilo a u kterého chovatele. Dále v něm jsou uvedeni jeho rodiče včetně dosažených titulů a ještě další 3 generace předků. PP je tedy jakýsi rodný list, který nám zaručí původ zvířete, nezaručí už ale jeho zdraví, povahu, prostředí, ve kterém vyrůstalo atd. Jen pro pořádek uvádím, že cena PP jako takového je 150,- Kč a že tedy tento papír v podstatě nemá vliv na cenu kotěte. PP nezavazuje k chovu ani k účasti na výstavách, ale dává majiteli zvířete tuto možnost, pokud se on tak rozhodne.

Druhá důležitá otázka zní: Co je to „chov“?

Chov je plánovaná, časově i finančně velice náročná činnost vedoucí u konkrétního plemene k udržení a rozvoji určitých znaků, které toto plemeno definují. Plemenné znaky je třeba neustále upevňovat spojováním vhodných rodičů (i v rámci jednoho a téhož plemene je nutné pečlivě vybírat), v opačném případě velice rychle (během několika málo generací) vymizí. Ještě bych si dovolila upozornit, že se dědí i povaha – pokud je máma bázlivá a otec drak, s největší pravděpodobností bude velice těžké vyjít i s jejich potomky. Na druhou stranu, když máme v PP 4 generace pohodových koček, máme taky dost velkou šanci, že stejně pohodové zvířátko nám bude dělat radost i doma. Plemenitba sibiřek je značně náročný úkol, náročnější než u extrémních plemen. Hned to vysvětlím. Příroda nemá ráda extrémy, pokud má jen trochu možnost, všechno směřuje k průměru. Pokud se už extrémní znak vyskytne, obvykle to znamená, že zvíře nemá „průměrný“ gen, který by jej „přebil“, a je tedy relativně snadné ho podchytit a upevnit. Jenže znaky sibiřky jsou až geniálně vyvážené – od průměru se liší, ovšem nikoliv extrémně. Je tedy velice těžké rozkrýt jejich genofond a vyřadit z něj nežádoucí znaky, když jsou tyto u konkrétního jedince většinou skryty a projeví se až v některé z následujících generací, když je podpoří stejně nevhodné geny partnera. Tady pomáhá PP, který chovateli napoví, jaké znaky může zvíře nést i skrytě a podle toho může usuzovat na jeho budoucí vývoj, popř. vybrat pro něj vhodný protějšek pro chov. Z tohoto důvodu je značný rozdíl mezi chovem a prostým množením jedinců stejného plemene. Chov je veden organizovaně a chovatelský řád má mnoho omezení pro chovatele, mající za cíl maximální životní pohodlí chovaných zvířat. Chovatel musí např. pečlivě sestavovat chovný pár. Musí se o zvířata řádně starat. Nesmí krýt příliš mladá či příliš stará zvířata. Kočka nesmí mít koťata víc než 3x za dva roky. Je to proto, že častější porody by matku hodně vyčerpaly a její koťata by pak byla slabá a méně životaschopná. Nesmí koťata prodat dříve než ve 13 týdnech jejich života. Tohle všechno neorganizovaný chovatel nemusí a tak to v drtivé většině ani nedělá.

Z výše napsaného vyplývá důležitý rozdíl mezi chovatelem a množitelem, a to je chovatelský záměr. Chovatel se snaží odchovávat co nejtypovější, přítulná a zdravá zvířata, množitel jen množí kočky více či méně bez výběru. Výsledkem je, že chovatel odchovává skutečně SIB a jen výjimečně se stane, že se kotě „nepovede“ natolik, že SIB nepřipomíná. U množitele je poměr obrácený – čas od času se mu náhodou povede i docela slušný zástupce svého plemene, většinou ale ne.

Od těchto informací se odvíjí další důležitá otázka: K čemu tedy takovému nechovateli je PP?

Skoro by se chtělo říct, že k ničemu, ale není to tak úplně pravda. Zaručený původ zvířete má svoje výhody. První a největší výhoda je ta, že víte, co máte doma. Máte doma SIB. Její rodiče jsou SIB, jejich rodiče také. Víte, že všichni byli šlechtěni k určitému ideálu, vzhledem i povahou, a že vaše zvíře se tedy bude tomuto ideálu značně přibližovat. Proto jste si ho taky vybrali, že jo. Pokud vám na tomto nezáleží, je nabíledni další otázka: chcete vůbec sibiřku? Koček jsou totiž plné útulky a umí být stejně přítulné a mazlivé, jako ty šlechtěné. Když navíc uvážíme, že SIB není nijak drahé plemeno (oproti jiným), koupi kotěte od množitele bych označila jako vyhazování peněz.

Ještě pořád váháte? Dobrá, zamysleme se nad tím, jak vznikne čistokrevné koťátko bez PP.

Kotě bez PP z renomované chovatelské stanice.

Tady je něco špatně. Chovatelská stanice nesmí odchovávat koťata bez PP. Toto kotě tedy bude zřejmě dílem „nehody“, neplánovaného krytí. To se může stát. Takové kotě by mělo být vzorně odchované a tzv. „za hubičku“, protože pro chovatele je v podstatě ostuda, že si nedokázal uhlídat vlastní kočky. Pokud ale chovatel takto odchovává pravidelně, zřejmě má koťata na kšeft a tady bych už z principu nebrala nic – je to neetické, degraduje to zvíře na pouhé zboží a jeho chovatele na množitele. Ano, bohužel i mezi organizovanými chovateli se najdou shnilé kusy, proto by se nový majitel měl snažit co nejlépe poznat stanici, ze které si chce koťátko vzít, a nesmí se bát říci „děkuji, nechci“ když zjistí nesrovnalosti. (I když je velmi těžké tam ty nevinné chlupaté kuličky nechat, je třeba mít na mysli důsledky takové koupě – uvolnili bychom tak místo pro další množení a nepřímo bychom tak zavinili vznik další generace nešťastných koťat.)

Kotě od neorganizovaného chovatele – množitele.

Tady bývá hodně často problémem špatná socializaci, zdraví a nakonec i vzhled kotěte. Organizovaný chovatel totiž musí dodržovat určitá pravidla pro chov. To množitel nemusí. Má sice koťata o něco levnější (může si to dovolit, když na nich ušetřil jinde – krmení, veterinář, hromada času), nového majitele pak ale stojí spousta peněz i času dostat mazlíčka do přijatelného stavu. Platí jednoduchá rovnice – pokud kočka vypadá nemocná, JE nemocná. Odpovědný chovatel nemocnou kočku nedá z domu, i kdyby to byla „jen rýma“. Kočka z klecového odchovu nemůže být řádně socializovaná, stejně jako kotě, které příliš brzy opustí matku. To, že kotě samo jí a chodí na záchůdek, nic neznamená, to koťata normálně zvládají ve 4 týdnech. Koťátka jsou nejroztomilejší kolem šesti týdnů, ale v té době ještě závisí na matce, a ještě dlouho na ní záviset budou – při výchově ji člověk nemůže nahradit, i kdyby se rozkrájel. Je však třeba úzký kontakt chovatele s koťaty aby se tato naučila také důvěřovat člověku, a to stojí spoustu času. Nakonec tu máme genetický potenciál a vzhled. Jak asi může sestavovat množitel chovný pár? Správně, jen z toho, co má po ruce, protože organizovaný chovatel mu svého krycího kocoura nepůjčí – je to riskantní ohledně zdraví kocoura a navíc to zakazuje chovatelský řád. Tím pádem má množitel problém – vlastně nemá, je mu totiž celkem jedno, jaký kocour jeho kočku nakryje (kolikrát to ani není stejné plemeno, ale laik to na koťatech nepozná), hlavně, že budou koťata. Nezajímají ho ani genetické choroby, kterými určitá plemena trpí. Dokonce jsem četla, jak se jeden množitel chválil, že mu z každého vrhu pošlo jen jedno – dvě koťata a na šokované dotazy chovatelů se bránil, že to je přece normální, že slabší koťata pojdou. Nevěřte tomu, není to normální. Skutečným chovatelům se jen zcela výjimečně narodí zvíře tak slabé, že nepřežije. Ale množitel to umí hezky „okecat“ – on je vlastně dobrák, který nepodporuje byznys kolem výstav, drahého krytí, nebezpečných vakcín, nepotřebného odčervení, předraženého superprémiového krmení, byrokracii organizovaného chovu atd. Takhle dostanete koťátko za levno (on na nich přece nechce vydělávat) – no ale taky bez záruky původu a tím i plemene, bez smlouvy (kde by bylo napsané jaké zvíře, za kolik, v jakém stavu a od koho kupujete), a tím pádem bez možnosti se na něj obrátit zpětně, pokud se vyskytne nějaký problém.

Pak tu máme ještě třetí skupinu. Jsou to ti, kteří mají doma kočičku, a protože jsou příliš pohodlní a bezohlední na to, aby pořádně prostudovali a pochopili potřeby zvířete, které mají doma, polidšťují je a ani si neuvědomují, že mu tím ubližují. Kočička mrouská? „Chce“ koťátka. Tak jí je dopřejeme. Seženeme nějakého kocoura přibližně podobného, necháme ji nakýt. Koťátka odchováme a když už se sama drápou z bedny, nabídneme je k prodeji, plemeno určíme „by očko“, však on si je někdo vezme. Ach jo. Koťata jsou sice milována a jakž takž socializována, mají dost potravy (o kvalitě by se dalo mnohdy polemizovat) a základní péči, ale o nějakém správném odchovu, typu nebo snad chovatelské záměru se zde mluvit nedá. Těmto lidem lze jen velmi těžko vysvětlit, že kočka není člověk, že ke štěstí nepotřebuje děti – stačí ji vykastrovat a bude mnohem spokojenější. A že to není ani pes, který si vystačí s člověčí výchovou a vlastní druh až tak ke správnému vývinu nepotřebuje.

Závěr?

Je mi vždy velmi smutno když někde vidím inzerovat koťata, obzvláště sibiřská, bez PP. A není to kvůli penězům. Věřte nebo ne, ani já na svých „papírových“ koťatech nevydělala tolik, aby mi to pokrylo náklady na jejich odchov, nevydělávám na nich. Smutno je mi proto, že na přiložených fotografiích často vidím zvířata příliš mladá již nabízená k odběru. Zvířata hubená, s rozježenými chlupy kryjícími bříška nafouklá škrkavkami, s výtokem z očí a čumáčku, bez jiskry zdravého, veselého kotěte. Zvířata naprosto netypová, přesto prezentována jako krásní zástupci svého plemene. Dokonce vhodní k chovu! Sedmitýdenní koťata bez PP! Připadá mi to jako výsměch nejen chovatelům, ale všem slušným lidem. Je mi smutno, protože laik si ve své nevědomosti i takové kotě koupí a myslí si, jak dobře neudělal. Pak se někde chlubí kočkou, sice krásnou, ale neodpovídající plemeni, a vypadá jako trouba. A nebo se nechlubí, obíhá zoufale veterináře a modlí se, aby jeho miláčka dokázali zachránit. I to je realita. Je mi smutno i pro to, že jako chovatel vím, co to znamená, odchovávat zdravé a typové jedince. Bez organizovaného chovu by žádná plemena neexistovala jednoduše proto, že bez řádné evidence není možné vytvořit dostatečně širokou chovatelskou základnu pro zdravou populaci v určitém typu. Plemeno, pro mě SIB, to je značka. Je to úžasný výtvor mnoha generací chovatelů. Spousta jejich času a ano, i obrovská hromada peněz. SIB, to je štěstí mnoha lidí, kteří dokázali dát plemeni jeho identitu, a spousta zklamání těch samých lidí, když se občas zmýlili ve svém úsudku a oddálili tak dosažení svého cíle. To, že se dnes všichni můžeme rozplývat nad krásou SIB, je zásluhou právě těchto velkých, množiteli a neznalými lidmi opovrhovaných, organizovaných chovatelů. Proto je mi smutno z chovatelů bez PP, protože oni svým jednáním, byť někteří i v dobré víře, znevažují všechnu tu práci lidí před nimi.