MIZEJÍCÍ KOČKA

Každý mazlitel chovající kočku brzy zjistí, že tento živočišný druh oplývá jednou mimořádnou schopností. Kočky dokážou mizet. Kdykoliv, kdekoliv a naprosto dokonale. Nepotřebují k tomu dveře, okna ani jiné únikové cesty. Někteří mazlitelé zastávají názor, že jejich miláčkové jsou schopni zcela libovolně vytvářet průchody do jiných dimenzí. Jiní věří, že kočky objevily způsob, jak se dokonale zneviditelnit. Další hledají vědecké vysvětlení této záhadné kočičí schopnosti – zatím marně, to se dřív někomu podaří ulovit lochnesku J. Já věřím, že toto je součástí kočičí magie a že kočka je nějak (možná telepaticky) schopna člověka přesvědčit, že tam žádná kočka není, i když zírá přímo na ni. Když se kočka rozhodne tuto svou schopnost využít, nenajde ji ani Sherlock Holmes, a je naprosto jedno, že hledaná kočka obývá se svým mazlitelem garsonku, která má zasíťované okna i dveře a je pod neustálým dohledem. Stejně úžasné je, jak se kočka dokáže tvářit naprosto překvapeně a nevinně ve chvíli, kdy se před svým již zoufalým člověkem konečně rozhodne objevit – zpravidla v místnosti, kterou tento již minimálně čtyřikrát převrátil vzhůru nohama při jejím hledání. Obvykle zívá na celé kolo a protahuje se, ev. nastavuje s předením hlavičku a hřbítek k podrbání. Pojď, človíčku, pohlaď mě a nebuď tak vyplašený, já jsem přece KOČKA, to je normální, že občas zmizím, tak výborně, už ses uklidnil, a teď mi dej něco dobrého, mňau. Nevěříte? A máte kočku? Pokud zní obě odpovědi ano, tak to Vám zase nevěřím já.

A co mě inspirovalo k tomuto „zamyšlení“? Vlastní zkušenost

Bylo to v říjnu, zhruba tři dny poté, co nám konečně nainstalovali do oken kočičí sítě. Protože kočičáci se nemohli nabažit této nové vyhlídky, nechala jsem okno dokořán, popadla psy a zmizela na celé odpoledne ven. Vrátila jsem se skoro potmě, do vymraženého bytu, úplně hotová, tak jsem jenom nachystala všem chlupatým večeři a padla za vlast. Probudilo mě světlo a nezvyklý pohyb po bytě, bylo kolem půlnoci. Můj přítel, který se před pár hodinami vrátil z denní 12ky, lítal po bytě, hrůzu v očích – nemůže najít Kačku. Od svého návratu ji neviděl. Snažím se ho uklidnit, to není poprvé, co takhle zmizela, ale marně. Otvírá všechny dveře, všechny skříně, kontroluje sítě, balkón, volá ji. Přemýšlím, že jsem ji vlastně večer taky viděla jen při příchodu domů, ani nevím, jestli večeřela. Panika je zřejmě nakažlivá, v hlavě se mi rojí hrůzné obrazy vyděšené kočky uvězněné čertvíkde – no nic, jdu hledat taky. Po čtvrt hodince (náš byt není zrovna extra velký) musím konstatovat, že Kačka prostě není. Co když se jí podařilo proklouznout dveřmi na chodbu? Házím na sebe župan, na nohy cukle a poctivě procházím všech 11 pater i sklep – nic. Vracím se do bytu s nadějí, že se třeba mezi tím už našla, ale kdepak. Znovu procházíme celý byt, se stejným výsledkem. V zájmu zachování zdravého rozumu vyhlašuji konec pátrací akce. Musí být někde v bytě, prostě musí. Však ona se objeví, uklidňuji sebe i přítele cestou do ložnice. V obýváku se téměř přerazím o Kačku, která tam zrovna na celé kolo zívá. Protáhne se a otře se mi o nohy. Neměla bys něco dobrého?, ptá se očima. Jistěže ano, v půl jedné ráno lámu kočičákům tyčinku (jakmile zašustí sáček, objeví se i Kristiánek) a v duchu si slibuji, že se už nikdy nenechám tak vyplašit, nikdy! Chlupáčci mlsají a já mám dojem, že se mi Kačka směje po vousky.