< návrat zpět

JAK JSEM K SIBIŘKÁM PŘIŠLA ...

 

Já byla vždycky milovník chlupatých kožíšků, jedno jakého druhu. Ale bydleli jsme v bytě, takže jsem žádný doma nemohla mít. Vynahrazovala jsem si to u babičky na chalupě, kde se sice taky žádný domácí mazlíček nevyskytoval, ale občas se tam přitoulala nějaká ta kočka, většinou v kotelně vrhla mladé, my děcka jsme je tam chodili krmit a pokoušeli se je odchytit a trochu pomuchlat, a když jsme odjeli zase k rodičům, děda je utopil. Co s nimi, že jo, rozdat je nebylo komu – u každé chalupy už nějakou kočku měli. Poslední kočku jsem ale přitáhla od sousedky ze stodoly sama, bylo to krásné májové koťátko, dnes bych řekla černě želvovinová s bílou. Jmenovala se Miky-Mikiška, byla neskutečně hodná, chytrá a prostě úžasná. Drze jsem kočku dotáhla do kuchyně, u sporáku jí nachystala misku s mlékem a zbytky kuřete, vedle postele umístila spací bedýnku a oznámila, že si ji prostě musíme nechat, vrátit ji nemůžu a májové kočky jsou na myši prý nejlepší. Bylo to na začátku prázdnin, takže mi ji nemohli zlikvidovat hned, a během 3 týdnů si na ni babička zvykla a už by ji nedala. Mikiška si ji získala svou nevtíravou přítulností a vděčností, kdy přišla na zavolání a byla ochotná sežrat kyselé okurky, jen aby ji nevyhodili, čistotností (celý den a noc byla chudinka omylem zavřená v obýváku, ale vydržela a svou potřebu udělala až venku) a také krásou. Její kožíšek vždy zářil čistotou, černé plochy byly jako lesklé uhlí a ostře kontrastovaly s bílým hrdlem, bříškem a tlapkami, rezavé plamínky dodaly energii. V zimě měla srst hustou, že vypadala jako malý medvídek, a ani v létě nebyla úplně „na krátko“. Její oči měly tak rozumný a klidný výraz, že babička často říkávala, když se na sebe dívaly, že jen promluvit jí chybí. Navíc byla excelentní lovec, což zase oceňoval děda – každou chvíli ji bylo vidět, jak si na dvoře hraje s nějakým nebohým hlodavcem. A když strávila 3 hodiny zavřená v kuchyni sama s nákupem (včetně masa a salámů) bez toho, že by se sama obsloužila, děda jí osobně předal kolečko šunky a byla oficiálně povýšena z „toho zvířete“ na „naši kočku“. Jen dvakrát měla koťátka – poprvé tři (dva rezavobílé kluky a jednu holčičku, která vypadala jako její kopie), které jsem všechny rozdala, podruhé jen jednoho bílého chlapečka Viktorka s červenýma ušima a chvostem a měděnýma očima, kterého jsme si nechali. Vyrostl do obrovského, i díky své barvě nepřehlédnutelného kocoura, s kožichem ještě hustším a delším než měla máma. Kdo ví, kde k němu přišla. Viktorek s námi pobyl pět let, než se někam definitivně zatoulal, Mikiška dělala hlavně babičce společnost krásných 14 let, než i ona zmizela.

clan02 

Pak bylo v mém životě dlouho kočkoprázdno. Po čase jsem si konečně splnila sen a pořídila prvního psa – malou černostříbřitou kníračku Elišku. O kočce jsme vůbec neuvažovali, protože jsme bydleli v bytě a kočka se do bytu přece nehodí …. Pak přibyl druhý pes, tedy fenka, Eliščina dcera Ajša, a zdálo se, že to je konečný stav  - do bytu 1+1 se toho moc nacpat nedá. Kočky jsem sice obhlížela, ale jen jako „neškodný“ obdivovatel jsem prohlížela webové stránky chovatelů různých plemen. Až začátkem roku 2009 na mě najednou z monitoru vykukovala Mikiška! Měla sice jinou barvu a kapku delší kožíšek, ale naprosto stejný výraz. Začala jsem hledat podrobnosti a tak jsem se poprvé seznámila se Sibiřskou kočkou. To plemeno mě dostalo. Přesně tak jsem si představovala ideální kočku pro mě – něžně divokou, ušlechtile přírodní, nevtíravě společenskou, zdravou, silnou, huňatou. Kdybych tak měla víc místa doma … . Pár dní nato si přítel začal stěžovat, že má málo místa na svoje věci, chtělo by to větší byt. Zastříhala jsem ušima a nenásilně ho začala utvrzovat v tom, že je to skvělý nápad, až tomu uvěřil. Během 4 měsíců jsme měli vybráno, podepsáno, zrekonstruováno a připraveno na stěhování. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, ještě nebylo ani pořádně vybaleno a už jsem to zkoušela – teď, když máme tolik místa, co kdybychom si pořídili i kočičku …? Ani se moc nebránil, asi ještě následek šoku ze stěhování. Chyba. Hned jsem začala hledat a taky jsem našla! Chovatelskou stanice de Claire z Třince, jejíž kočičky mě chytly za srdce už skoro před půl rokem, ale tehdy jsem ještě netušila, jak krásně se všechno seběhne. Dobré zprávy jsem četla – jedna kočička byla nakrytá a i druhá měla krytí plánované v brzké době. Proběhlo pár „oťukávacích“ mailů s chovatelkou a brzy po porodu první kočičky jsme měli zamluvené koťátko – černou kresbovou holčičku, na mazlíka. Následovaly 3 měsíce příprav – studium koček, nákup pořádného škrabadla a ostatních kočičích propriet, tahání rozumů a fotek kočičích miminek z chovatelky, ignorování zbytku rodiny významně si klepající na čelo (k čemu kočku, když mám dva psy).

clan03

Na naši princeznu jsme se byli podívat ještě před odběrem a tak jsme mohli obdivovat celou kočičí smečku – kromě sedmihlavého kotěcího draka s maminkou i druhou kočičku s drobotinou, přitoulanou kočičí královnu z ulice, vládnoucí pevnou tlapkou celé domácnosti, a také nádherného chovného kocourka. Kdyby to šlo, vezmu si domů celý vrh, tak byl krásný. Když už jsme si pro naši Kačenku konečně jeli, ve dveřích nás vítal její bráška Kristiánek (stejně jako při předchozích návštěvách). Pečlivě prozkoumal naše boty a uvelebil se v přepravce, kterou jsme si přivezli na jeho sestřičku. Tvářil se natolik výmluvně, že i přítel pochopil, bez protestů naložil i Kačku a odvezli jsme si je oba J. Již po cestě jsme zjistili, že má Kristiánek velmi silný hlas a plnou pusu řečí. Doma se hned Bobinky hrnuly k přepravce, co že je tam zajímavého, a v zápětí na mě nechápavě koukaly, proč jsem jako přivezla domů hada. To Kristiánek přešel z naštvaného mňoukání do hrozivého syčení, tentokrát i za vydatné podpory Kačenky. Oba se evakuovali na šplhadlo a tvářili se, že tam stráví zbytek života. Bobinky se přesunuly pod šplhadlo, zabodly do Tygrů zraky a taky se tvářily, že se z tama už nikdy nehnou. No, během čtyř dnů byli schopni kolem sebe v klidu projít a za čtrnáct dnů vedle sebe i spali. Teď už vedle sebe nejen spí, ale taky jí, navzájem se pucujou, zkouší moje nervy (to dokonce spolupracují, kočka sundává z linky, pes rozbaluje a porcuje, sežerou spolu – cokoliv), honí a perou se (všichni střídavě vítězí) a různě lumpačí.

clan01

KONTAKT:

Alena Rusková

tel.+420 607 504 234
rusala@centrum.cz